Když se řekne Wu Shu, mnoho lidí neví, co si pod tímto termínem představit. Důvodem je především to, že v západním světě se do povědomí lidí dostal název Kung Fu (Gong Fu, 功夫), jako důsledek mohutné expanze čínských bojových filmů v 60. letech 20. století. To ovšem není termín zdaleka přesný, jelikož kung fu ve svém primárním významu znamená čas a úsilí věnované určité disciplíně, kterou ovládneme na "mistrovské" úrovni. Tím pádem můžeme mít dobré kung fu například v pletení svetrů, nebo vaření pokrmů.
Naopak pojem Wu Shu (武术) je často překládán jako bojové umění. Z důvodu velkého rozšíření tzv. moderního wu shu, které klade větší důraz právě na onu "uměleckou" část cvičení, je celkový význam posunutý. Někoho může zmást také přítomnost znaku Shu (术), který je překládán jako umění, jelikož je rovněž součástí čínského výrazu pro umění – Yi Shu (艺术). Ovšem v původním smyslu, který je platný pro wu shu, se dá Shu (术) přeložit jako dovednost, nebo taktéž technika - čínsky Ji Shu (技术). Proto bychom tak měli chápat celý význam slova wu shu, ne jako uměleckou exhibici, ale naopak jako dosažení dokonalosti v technice provedení. Bojová umění totiž původně neměla být krásná na pohled, ale především měla být praktická a účinná, jelikož v historii sloužila především jako technika boje a mnohdy na nich závisel lidský život.
Jistá dávka ironie je ale obsažena už v samotném slově Wu (武), které znamená boj, bojovat. V čínském jazyce totiž vznikají slova skládáním již existujících, jednodušších znaků. Kupříkladu zde, slovo Wu je složeno ze dvou znaků - první částí je znak pro starou čínskou sečno-bodnou zbraň typu halapartny a pod ním je zapsán znak Zhi (止), který můžeme přeložit jako zastavit. Z toho plyne, že symbolicky slovo Wu znamená zastavit (soupeřovu) zbraň. Z toho můžeme vyvodit, že boj znamená v první řadě obranu. Současně nám slovo Wu říká, že neustále je potřeba se zlepšovat, abychom byli schopni porazit své nepřátele.
Celkovým významem bojových umění proto není snaha o boj, nebo poražení nepřátel, ale ba naopak snaha o "poražení" sebe sama - neustálá snaha o sebezdokonalování jak na úrovni fyzické, tak na úrovni mentální. Jak říká jedno staré moudro: největším nepřítelem je člověku on sám.
Čínské bojové umění bylo v historii velmi střeženým artiklem, který zůstával veřejnosti dobře utajen, a jeho výuka probíhala pouze v malých uzavřených skupinách. Nejdůležitější byly především chrámy (zen-buddhismus, taoismus), armáda, zločinecké organizace a rodiny, kde se v začátcích bojových umění učení předávalo pouze mezi mužskými členy rodiny. Ženy a muži, kteří se do rodiny přiženili a nebyli tudíž přímými členy, měli studium wu shu zakázáno. To vše se měnilo až postupem dlouhých let, a i přes to bylo wu shu širší veřejnosti odepřeno až do začátku 20. století.
Přesněji do roku 1909, kdy do města Shanghai dorazil Huo Yuan Jia (霍元甲) a otevřel zde historicky první wu shu školu jménem Jing Wu (精武), kde se bojovému umění mohli učit všichni, včetně žen. Do té doby bylo nemyslitelné, aby se bojovníci učili i nějaký jiný styl, než byl styl jejich jediného mistra a jakákoliv interakce s jinými školami bojových umění byla považována za zradu.
První veřejná ukázka pro mezinárodní publikum proběhla v roce 1936 na Olympijských hrách v Berlíně. Postupem času, po událostech jako byl pád dynastie Qing, invaze japonských vojsk do Číny a Čínská občanská válka, se začalo dostávat wu shu do povědomí lidí v celosvětovém měřítku. Největší vliv na to měl filmový průmysl, který se svou základnou v té době již britském městě Hong Kong, představoval světu filmy oslavující čínské bojové umění.
Stejně jako všechna ostatních odvětví lidského úsilí, i bojové umění se postupem času vyvíjí a přizpůsobuje moderní době. V dnešní době se mnoho lidí a cvičenců čínského bojového umění přiklání k základnímu rozdělení na moderní a tradiční wu shu. Moderní wu shu je to, co můžeme vidět na čínských i mezinárodních soutěžích a od tradičního se odlišuje především zařazením Nan Du (难度, těžké prvky) do všech sestav. Význam nan du o to více zvýraznila snaha zařadit wu shu mezi olympijské disciplíny na hrách v Pekingu v roce 2008. Nan du symbolizují především velmi obtížné akrobatické prvky, jako například různé druhy skoků s otočkou, mnohdy i o více jak 720°.
Oproti tomu tradiční wu shu nadále klade větší důraz na praktičnost, než na samotnou estetickou stránku. V dnešní době je tradiční wu shu zastoupeno především různými druhy "rodinných škol" a Shaolinským kung fu. Ovšem i tyto styly a školy se postupem času vyvíjí a přizpůsobují, takže je vlastně velmi těžké říci, co je ještě stále tradiční wu shu a co je již ovlivněno moderními elementy.
Pro zajímavost zde ještě uvedu, jak se wushu v průběhu historie nazývalo. Pojem wushu byl totiž zaveden až po roce 1949 po nástupu komunistů k moci, aby se přestalo používat Guo Shu (国术), název, který byl zaveden během Republic of China (1911 - 1949). Během dynastie Qing (1644 - 1911) a Ming (1368 - 1644) se používal termín Wu Yi (武艺). Za dynastie Qin (221 - 206 BC) a Han (206 BC - 220 CE) se říkalo Shou Bo (手搏). Během dynastie Tang (618 - 907) a Song (960 - 1279) to bylo Bian (鞭), bodyguardi se nazývali Ma Bian (马弁).