A právě této méně známé skupině bojových stylů bych se rád věnoval v tomto článku, i když není v možnostech jednoho člověka obsáhnout a popsat všechny styly Wu Shu. Zaměřím se zde na několik "zásadnějších" stylů, které nejsou ve světě bojových umění tak úplně neznámé, ale mnoho lidí zatím nemělo možnost se o nich dozvědět bližší informace.

Názvy stylů jsou psány v mandarínské čínštině, následovány zjednodušenými znaky a českým překladem. Pokud je styl známější pod názvem v kantonštině, je tento název uveden dodatečně v závorce. Nebude se zde projevovat snaha o celistvé zmapování historie a charakteristiky stylů, ale pokusím se zde seznámit čtenáře alespoň na základní úrovni s tím, jak který styl vypadá a jak přibližně vzniknul.
 
 
Cai Li Fo
Pojmenováno po třech učitelích, 蔡李佛. (Choy Li Fut)

V roce 1836 sestavil Chen Xiang (陳享) bojový styl, který vycházel z učení jeho tří mistrů. Jednalo se o styly Cai Jia Quan (蔡家拳), Li Jia Gong Fu (李家功夫) a Fo Jia Quan (佛家拳). Styl kombinuje severní a jižní systémy, ruční techniky jižních zvířecích forem spolu s kruhovými postoji a dlouhými kopy severních stylů. Jedná se o velice komplexní sebeobranný systém vytvořený jako obrana proti několika protivníkům současně a podle mnohých mistrů je tento styl jeden z nejobtížnějších, proti kterému se bránit a na který zaútočit.

Cai Li Fo je velmi odlišný styl oproti ostatním zejména v tom, že cvičenec nestojí ke svému protivníkovi s tělem vytočeným přímo k němu, jako je tomu zvykem v jiných bojových stylech, ale naopak je pootočen bokem, což dává soupeři menší šanci k zasáhnutí jeho těla. Další zvláštností je, že při pohybech se daleko více zapojuje rotace těla k vygenerování větší dynamické síly.

Specifikem pro toho umění je taktéž používání různých zvuků při útoku. Na rozdíl od ostatních stylů má každý útok svůj vlastní pokřik. Při úderu dlaní se křičí "yak", při úderu pěstí zase "ha", při použití tygřího spáru je to "wak", "hok" při jeřábu a "dik" při kopání. Tento soubor pokřiků je pro Cai Li Fo unikátní.

Styl Cai Li Fo je rozšířený po celém světě a má čtyři hlavní větve. Obsahuje více jak 250 tradičních sestav a 53 zbraní.
 
Tan Tui
 
Kopající noha, 彈腿.

Severní styl, který má několik verzí a variant a pronikl do mnoha jiných stylů bojového umění, jako je například severní shaolin (北少林), nebo Chang Quan (长拳). Základy sahají až k muslimům žijícím v Číně.

Převážná většina aplikací a forem se soustřeďuje na techniky nohou. Styl obsahuje veliké množství kopů a i přes to, že existuje jako samostatné umění, často bývá řazen do tréninku jiných bojových stylů, zejména právě kvůli obsahu rozmanitých kopů.

Tan Tui se zaměřuje na rozvoj síly, stability, bojových dovedností, flexibility a soustředění. Všechny dovednosti získané během tréninku jsou velmi důležité pro nácvik pokročilých technik, proto se v Číně říká: "Pokud je Tan Tui dobré, bude i kung fu dobré". Pozice jsou nízké, údery silné a ničivé a kopy jsou vedeny často na kolena a do středního pásma. Údery jsou vedeny převážně zespoda a do oblouku, používají i zachytávání soupeře s následným protiútokem.
 
 
 
Yue Jia Quan
 
Styl rodiny Yue, 岳家拳.

Podle legend tento styl vznikl před skoro tisíci lety a jeho zakladatelem byl slavný generál Yue Fei (1103 - 1142, dynastie Jižní Song). Tento styl je založen především na jednoduchých a funkčních technikách určených převážně pro výuku v armádě. Snaží se zde kombinovat principy jak vnitřních, tak vnějších stylů - teorii i aplikace. Styl je založen především na principech Yin a Yang a Pěti elementů lidského těla.

Nyní je tento styl rozšířen po většině území Číny, v některých provinciích ho však najdeme pod jinými názvy. Mnoho velkých mistrů jej vyučovalo jak v armádě, tak v různých chrámech. Velice známou představitelkou tohoto umění byla buddhistická mniška Wu Mei (五梅), které je připisováno vytvoření stylu Yong Chun Quan (Wing Chun).

Toto bojové umění je jedno z nejdéle trvajících stylů v Číně zaměřených na sebeobranu na krátkou vzdálenost, bez použití zbraní a během let se nezměnilo téměř vůbec. Techniky se provádí na citlivá místa lidského těla s přihlédnutím na jeho hybnost a dynamiku. Yue Jia Quan sloužil jako "předloha" pro mnoho pozdějších stylů, které z něho více či měně vycházejí.
 
 
Mei Hua Quan
 
Pěst švestkového květu, 梅花拳.

Tento styl vznikl před více než tisíci lety v severní oblasti Číny a patří do stylů sekty Kunlun (昆仑派), jednu z významných větví čínských bojových umění. Jedná se o styl, který kombinuje jak vnitřní, tak vnější techniky. Nejrozšířenější je toto umění v provinciích Shandong, Hebei a Henan. Po velice dlouhou dobu bylo v Číně zvykem, že bojové umění se předávalo pouze příslušníkům rodiny a to výhradně mužům. Proto bylo mnoho stylů nazývaných Fuzi Quan (Pěst otce a syna, 父子拳).

Postupem času se začal tento styl vyučovat i mimo rodinné vztahy a mistři začali nabírat studenty "z venku". Ovšem ani tito studenti neměli lehké začátky. Pokud se chtěl někdo věnovat tomuto stylu, byl přijat nejprve na "zkušební dobu" tří let, kde se věnoval nejprve přípravě na započetí tréninku samotného (tzv. Jiazi). Během těchto tří let byl pečlivě pozorován, jestli nepostrádá potřebné morální kvality a odhodlanost a zároveň se učil základní postoje a přechody tohoto umění.

Pokud student prošel tímto přípravným kurzem, následující 2 roky mohl cvičit bojové techniky stylu. Styl Mei Hua se vyučoval jak v klasických pěstních formách na zemi, tak i na dřevěných kůlech zabitých do země. Studenti si na těchto kůlech osvojovali stabilitu a schopnost pohybovat se bez problémů i v místech, kde byly ztížené podmínky. Začínalo se na kůlech, které byli 1 metr vysoké a s přibývající zkušeností žáka se zvedala i výška kůlu. Cvičení na kůlech bylo typické pro tento styl v jeho počátcích.

Mei Hua Quan se cvičil s pomalými přechody mezi postoji (většinou po 3 - 5 nádechách), aby byla zapojena taktéž kultivace vnitřní energie Qi (气). Na rozdíl od vnitřních stylů se zde ovšem nepracovalo s vnitřní energií cíleně, ale nechávala se volně proudit tělem. Charakteristickým pro tento styl je kombinování pěti statických postojů s bleskurychlými přechody a precizní prací nohou.

Výuka probíhala na dvou úrovních. První byla Wu Chang, která se zaměřovala na rozvoj těla a qi, druhá byla Wen Chang, ta byla zaměřena na cvičencův psychický rozvoj a jeho kultivaci v různých vědách a uměních. Hlavními pilíři proto jsou sebeobrana, zlepšení zdraví, schopnost léčit nemoci a psychický rozvoj.

Studenti stylu Mei Hua také měli velikou roli v tzv. Boxerském povstání v roce 1900, kde se prostí lidé vzbouřili proti zkorumpované vládě dynastie Qing. Po potlačení tohoto povstání byla škola oficiálně zakázána a po mnoho generací byl tento styl vyučován tajně. Z toho důvodu je tento styl tak málo znám, i přes to, že ho cvičí velké množství lidí. Boxerské povstání ale nebylo jediné, kterého se studenti za dobu své existence zúčastnili.

Během historie tento styl pronikl i do mnoha dalších škol bojových umění a vzniklo několik jeho variací. Namátkou je to Shaolin Mei Hua Quan, Mei Hua Tang Lang Quan, nebo třeba Cai Li Fo Mei Hua Quan. Mnoho významných vojevůdců bylo taktéž mistry tohoto stylu, např. Zhao Sanduo, v jehož armádě se tento bojový styl vyučoval a během povstání byl z politických důvodů přejmenován na Yihe Quan (Styl spravedlnosti a jednoty).
 
 
Mo Jia
 
Styl rodiny Mo, 莫家. (Mok Gar)

Jedná se o jeden z pěti hlavních rodinných stylů v jižní Číně, v provincii Guangdong. Vymyslel ho shaolinský mnich Mo Ta Shi. O několik generací později ovlivnil i styl Hong Jia (洪家), když čtvrtá žena slavného mistra Huang Fei Hong (黄飞鸿) vedla několik let po jeho smrti jeho slavnou kliniku Bao Zhi Lin (宝芝林).

Styl používá vysoké postoje, pěstní kombinace na krátkou vzdálenost a silné nízké kopy. Pro styl je charakteristické, že jeho cvičenci bojují velice blízko svému protivníkovi. V tomto stylu je celkem 45 postojů a důraz je 70% na použití nohou a 30% na ruce. Základní forma obsahuje 108 pohybů. Jako jeden z mála stylů se během generací téměř vůbec nezměnil.
 
 
 
Di Tang Quan
 
Styl padající na zem, 地趟拳.

Tento styl vznikl v provincii Shandong během dynastie Song. Charakteristické pro toto umění je schopnost předvádět padání, kotrmelce, různé gymnastické skoky a dopady, které se používají jak defenzivně, tak ofenzivně. Již od počátků pronikal Di Tang i do ostatních stylů bojových umění. Moderní verze Di Tang byla vytvořena na principech pádů ze stylů Opice a Opilce, avšak bez zapojení jejich klasických pohybů. Klasická verze se spíše než na množství skoků zaměřovala na zapojení obranných a útočných prvků při pádech.

Mistři tohoto umění jsou schopni skákat do velikých výšek a provádět velmi náročné skoky a triky. Všemožné pády jsou většinou používány ke zmatení nepřítele a vlákání ho do pasti. Mimo akrobatické prvky obsahuje tento styl mnoho různých kopů. Dalším charakteristickým prvkem je boj na zemi, kde bylo vytvořeno mnoho velmi nebezpečných pohybů a kombinací, které se provádí s velkou přesností, což činí z tohoto stylu velice zajímavé umění ke sledování.
 
I přes velký význam kladený na gymnastickou stránku je tento styl velice dobrý i po stránce zlepšení zdravotních aspektů cvičence. Má veliký vliv například na protažení a zpevnění svalů, šlach, kostí a vnitřních orgánů.